Podlipnické kostely mezi popelem a ohněm

Na konferenci Minulost bez budoucnosti? jsem vyrazil vyzbrojen svazkem povídek Jaroslava Haška. Konference se totiž konala na hradě Lipnici, kde Hašek pobýval, a jak možno vyčíst z povídky Průvodčí cizinců, také provázel. „Takový nešťastný průvodčí stará se poctivě, aby vám reprodukoval, co kdysi vyčetl z knih, a vysvětluje vám bystře a odhodlaně: a) jaká tu dříve bývala krása, když to ještě bylo pohromadě; b) jak se to mohlo stát, že nyní tak málo zbylo z té bývalé krásy.“ Zřejmě proto, že dnes se již na hradě neprovází, poohlédl se místní kastelán, Marek Hanzlík ještě s pár přáteli po okolí, nezchátralo-li tu ještě něco, kde by se provázet dalo. Našli všeho všudy tři hřbitovní kostelíky, jednolodní stavby s pravoúhlým presbytářem a se zbytky nástěnných maleb, které tu téměř nedotčené vydržely od dob gotických. Ne snad proto, že by na jejich stylovosti někomu záleželo, ale protože v kraji nikdy nebylo peněz nazbyt, natož na kostel. Ostatně za kritiku finančních poměrů (v době pobělohorské) skončil jeden z místních kazatelů dokonce v káznici. Ale o tom později. Podstatné je, že přátelé kastelána Hanzlíka se stali také přáteli zmíněných podlipnických kostelů, a založili stejnojmennou společnost, která si začala lámat hlavu, jak zachovat popel minulosti, ale nezbavit jej ohně přítomnosti, aby bylo možné předávat jej živý dál. Jinými slovy, aby „nešťastný průvodčí“ nemusel mluvit jen o té abstraktní bývalé kráse. A Přátelé podlipnických kostelů už vydrželi opravovat, bádat, provázet a všelijak oživovat neuvěřitelných dvacet let. To už je prověřené přátelství! Ale jelikož jim celou tu dobu vydrželo také to lámání hlav, řekli si, že uspořádají konferenci, kde se mohou objevit ještě hlavy nepolámané, anebo alespoň naslouchavé; jak říkávala moje babička, sdělená bolest, poloviční bolest. A tak vedle Haškových povídek cituji také Skoromodlitby: „Nemám rád staré věci; nebo přesněji řečeno, mám neobyčejně rád některé staré věci, ale ne proto, že jsou staré, nýbrž proto, že vůbec nejsou staré. (…) Je jakási senilnost v tom, mluvit o starých tradicích; nejsou-li i ty nejstarší tradice zatraceně mladé, nevím opravdu, co s nimi. Jsou-li opravdu staré, jsou tedy přežitkem.“ Tato Čapkova slova o tradici, byť modernisticky radikální, považuji za klíčová nebo klíčivá z debat, jichž jsem byl na konferenci přítomen. Přednáška nebo autorské čtení? Konference byla třídenní a na ni navazovala ještě pouť v Loukovském kostele sv. Markéty (dlouhodobá to aktivita spolku k získání prostředků k opravám kostelů a zároveň možnost otevřít prostor lidem), nicméně já mohu referovat pouze o pátečním programu. Nebudu chodit kolem horké kaše a rovnou řeknu, že už doktorka Bibiana Pomfyová ze slovenského Ústavu dějin umění mi úplně vyrazila dech! Ani ona totiž nedýchala! Celé půl až tři čtvrtě hodiny jsme vyděšeně sledovali, jak bez dechu o překot drmolí svůj text, výčet slovenských kostelů podobných těm podlipnickým, byť to byl pohled na pohlednou tvář s cudně sklopenými víčky. Litoval jsem v duchu slovenské sousedy, u nichž zřejmě není zvykem vydávat z konference sborník, což může vést ke snaze přednést každičké slovo v přesně onomatopoicky vyladěném spojení. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že čtena byla nakonec většina příspěvků, jen tu s více tu s méně diváka vtahujícími úkroky. Čestnou výjimku představoval doktor Filip Srovnal z Národního památkového ústavu, mimo jiné člen Přátel podlipnických kostelů. Výpisky ze souhlasí A toť se ví, že mě to přes dílčí výhrady chytlo. Hned jsem totiž poznal, že jsem ve společnosti lidí zapálených, kteří netlučou prázdnou slámu a nedokonalosti dokážou obracet ve vtip. Myslím, že jsem ještě na žádné konferenci neslyšel tolik družného smíchu! Zaujalo mě zpochybnění označení tzv. kolonizačních kostelů s pravoúhlým presbytářem jako stylového importu z Francie německými staviteli; optika tradičního pojetí stavby již od velkomoravských kostelíků spolu s aplikací gotického stylu demonstrovaného křížovou klenbou, pro niž je příhodná právě pravoúhlá dispozice prostoru (Pomfyová). Zaujaly mě úpadkové jevy ve středověké liturgii, zejména pak pojem werkerei, vysvětlený přednášejícím jako „udělátko“, tedy mše pojímaná jako mechanický nástroj – „čím víc mší, tím víc milostí“, ale také nárůst alegoričnosti ve všech prvcích mše, v důsledku vedoucí k oslabení mše jako společné oslavy a odloučení prostoru pro kněze a prostoru pro věřící, i to, jak je opět spojuje malířská výzdoba (Srovnal). Zaujalo mě hledání míry christianizace společnosti, kterou přednášející označoval za nejistou a fluidní už i proto, že křesťanství není jen kultickým náboženstvím, ale má ambici zasáhnout celého člověka, a „nároky“ staví tak velké, že prakticky cele nedosažitelné, což vede například k tomu, že když čtyřicet procent amerických křesťanů věří v reinkarnaci, stejně je přes neslučitelnost teorií nepovažujeme za pohany (Petráček). Mohu-li se ještě vrátit k tomu smíchu na konferenci, je třeba říct, že se nijak nevylučoval s vážností a pozoruhodností příspěvků. A pokud jsem poznamenal, že jsem ještě nezažil tak vřele rozesmátou konferenci, stejně tak jsem nezažil tolik smíchu při kázání v kostele, jako u příspěvku docenta Miloše Sládka, historika Katolické teologické fakulty UK a současně zaměstnance Literárního archivu Památníku národního písemnictví. Sládek nám, usazeným v lavicích řečického kostela, přiblížil především ekonomické poměry doby pobělohorské, a poté bez rekvizit a herců sehrál příběh o místním nespokojeném kazateli Františku Antonínovi Paleovi, jak se kdesi v archivu dochoval díky stížnostem a následnému soudnímu sporu, které vyvolalo jeho kázání proti cizácké vrchnosti a živořícím českém člověku (Paleovou vrchností byli Vernierové, původem z Francie). Vedle skvělé divadelně evokační schopnosti přednášejícího bylo znát, že je na rozdíl od většiny předešlých řečníků zvyklý přednášet a sdělovat tak, aby se i sdílelo, a ještě si to přitom užít. Závěrem požádal přítomné, aby pohlédli na oltář, neboť to prý je skutečný důvod, proč na konferenci přijel. Všichni jsme v očekávání hleděli na obvyklou barokní práci. „Chtěl jsem vás poprosit, abyste ho tady nechali. Pokud jej nahradíte nějakým gotickým, získáte stylové muzeum, ale vyženete odtud takové příběhy, jakým je třeba ten o kazateli Paleovi.“ Spílání publiku Pokud by toto nebyl vrchol konferenčního pásma, stal se mi logickým významovým punktem příspěvek architekta a vedoucího Centra teologie při KTF UK, Norberta Schmidta, který na příkladech dvou uměleckých děl hovořil o důležitosti kontextu díla, jímž může být i konkrétní prostor, pro nějž bylo původně určeno, a tedy, že jej pitvající archivářský způsob čisté muzeální prezentace umrtvuje nebo překrucuje. Laskavý čtenář jistě ví o dynamickém vývoji v současné muzeální výstavní praxi, což přiznává ve finále i Schmidt svému příkladu Sixtinské Madony od Rafaela, pro niž, původně zvláštně ztracenou, teprve před dvěma lety kurátoři v Drážďanech doplnily významový pilíř v podobě Kristova těla na kříži, což konečně ukotvilo a vysvětlilo bolestný ale především konkrétně upřený pohled Madony a dítěte. Jeho kritická motivace však ve shodě s tématem konference míří právě k osudu a správě památky podlipnických kostelů. Přestože závěr svého příspěvku Schmidt zabil přílišnou snahou po přesně řečených hlubokých větách, které opět nemohl než číst, dříve než k tomu došlo, neotřele vtipně a smysluplně spílal publiku. Spílal kunsthistorikům, památkářům a architektům, kteří mají nejraději dílo bez lidí, bez akcí, bez života kolem té obhlížené formy; dokonale rozpitvanou památku. Spílal ještě dalším profesím a všechny jmenované samozřejmě byly zastoupeny v konferenčním sále. „Podlipnické kostely jsou natolik cenné, že se nesmí nechat napospas jen památkářům nebo jiné jediné skupině,“ pravil, myslím, moudře, jak jsem si hnedle ověřil v knize povídek, kde Hašek říká, že by soudní vědě prospělo, kdyby ji příležitostně vykonával nějaký literát. Když totiž v povídce pojednávající o smrti rytmistra Blaira povolaný spisovatel Arthur Conan Doyle prohlásí, že příčinou smrti bylo hoře z lásky, což soudní rada odmítá uznat jako příčinu, Doyle klidně odpovídá, že by právnictví, ani medicíně nemohlo škodit, kdyby přibrala do svého studia tajemství duší… Někde tam to vězí, nevidět jen maso, ale i krávu, když se mluví o hovězím. Spolek dvacetiletý Kdo z vás ještě nezakládal spolek, nebo se alespoň s někým nespolčil? Nemusíme tomu říkat občanská společnost a polarizovat hned čtenáře na havlistické uctívače a spílače nenasytným neziskovkám. Vede nás k tomu přirozený zájem o věci a vztahy vůkol, a je nasnadě, že na ně mnohdy nevidí ani nedosáhne někdo shora. Je třeba udělat alespoň první krok. Jak vyplynulo s diskuse, v níž za Podlipnické kostely mluvili Líza Faktorová, předsedkyně spolku a jeho člen, kastelán Marek Hanzlík, za těch dvacet let bylo těch kroků již téměř nepočítaně, ale od počátku směřovaly spíše dovnitř lokální komunity, k spolupráci s místními, nežli ven k lákání turistů. Tento princip je mi blízký. Spolek kostely „nevykopal“ ze země; byly vždy součástí místa, ať už chátraly jakkoli. Zvnitřněním problému/pokladu, se tento stává součástí života všech, a tak i jeho řešení či užívání je přirozenější. Přestože původní představa „vlámání se do srdcí“ obyvatel, zdá se, nebyla naplněna, oba mluvčí se shodují, že jim rozhodně nikdo za celou dobu neházel klacky pod nohy, setkávali se vždy spíše s pochopením a ochotou nějak pomoci. Osobně mě velmi překvapilo, když jsem se následně dozvěděl, že ze všech členů spolku v lokalitě žije trvale pouze jediný. Možná i to je odpověď na onu zdrženlivost místních k nasazení pro věc iniciovanou vzdor vší snaze přeci jen zvnějšku; nešťastným cizím průvodčím, který se stará, aby jim, domácím, reprodukoval, co kdysi o nich vyčetl z knih… Podlipnické kostely, minulost bez budoucnosti?, mezinárodní konference, 7. – 9. července 2022, hrad Lipnice, kostel sv. Martina v Dolním Městě, kostel sv. Jiří v Řečici a kostel sv. Markéty v Loukově

Autor: Petr Kovář

https://ctu-uk.cz/podlipnicke-kostely-minulost-bez-budoucnosti

Na co myslí svatí?

Břetislav Malý / SPIRITual mirror / Galerie Závodný / Mikulov / 9. 6. 2022 – 22. 7. 2022

Mikulov žlukne letním sluncem a turisty, pro které má nachystánu řadu lákadel. Mezi ty vytříbenější patří galerie Závodný, v níž se počátkem léta zabydlela, pro ni přímo navržená, prezentace Břetislava Malého. Umělce zde dobře známého - studoval a nyní učí na brněnské FaVU, svou tvorbu (vedle jiných destinací) pravidelně představuje i na jihomoravském „venkově“, kde ostatně také žije (netrvejme přesně na krajských hranicích). Teď se s ním tedy setkáváme ve výstavním prostoru, který je v této oblasti počítán mezi nejkvalitnější. A to nejen svým programem ale také díky své budově, která je oceňována pro citlivý dialog moderní minimalistické architektury s historickým prostředím. Tuto architekturu, především její útroby, bychom mohli také považovat za jednoho z činitelů Malého prezentace. Není to netknutá bílá kostka, na to tu nalézáme příliš mnoho specifických úprav a provozního dění, ale aspirací na čistotu a sofistikovanost se netají. Sem pak autor umístil dvě skupiny artefaktů. První tvoří tři dřevěné pozdněbarokní sochy různých rozměrů. Nejsou místní, ale byly vypůjčeny z Arcidiecézního muzea v Olomouci a jejich přízviska ukazují na jejich původ ve venkovských kostelech v okolí hanácké metropole. Bolestná Panna Maria z Litovle, Pieta z Maršíkova a Ecce homo ze Seničky představují obvyklé dobové „formule patosu“ – teatralizovaná gesta a mimiku v záhybech rozvlněných zlatých pláštů – i poněkud nejistou modelaci a kompozici řezbáře lokálního významu. Nejdůležitější a nejvlastnější autorskou složkou výstavy jsou Malého obrazy-objekty. Jejich základem jsou malířská plátna, ovšem v centimetr či více tlustém štůsku slepeném a zatuhlém do jakýchsi měkčeji ohýbatelných desek či plechů. Svou textilní podstatu prozrazují při bližším pohledu v místech, kde se na povrch prodrala jejich osnova, především však na bocích třepících se seřezanými vlákny, popřípadě na nezpracovaných zádech, jsou-li ta vidět. Plátna jsou adjustována v hrubých kovových hranolech - někdy visí z jakési svorky, jindy je do sebe vtahuje rám, nejzajímavější je upnutí do konstrukce, která je odsazuje od zdi, dává jim nejzřetelněji charakter objektu a zároveň umožňuje zmíněný pohled na rub. Diváka ovšem primárně upoutá líc, který je zpracován do monochromu v barvě zašlého stříbra nebo olova (základním materiálem je grafit). Jeho povrch je někdy matnější a svůj stín v něm spíš tušíme, jindy vyleštěnější, takže se v něm můžeme více zhlížet. Není ale nijak perfektní (čímž nemyslím formální nedokonalost) a brázdí ho „kazy“ – bubliny plátna, tmavé šmouhy, krabatiny a krakelury. Takto pojaté obrazy přirozeně souzní s dosavadní umělcovou tvorbou, která se orientuje na konceptuálně laděné zkoumání samotného malířského média, směřuje k abstrakci, základní geometrii a monochromu, prostorovým přesahům a materiálové vytříbenosti. U stolu výstavy tak máme všechny tři hráče – Malého obrazy, barokní sochy a architekturu galerie – a můžeme se ptát, jaké hře přihlížíme. Obrazy dobře komunikují se sochami. Jejich kovově působící plotny se zdají být hlodány stejným zubem času jako prodřené zlaté pláště svatých. Vrstvy slepených pláten mohou evokovat zestárlé obrazy, ořízku letitého fasciklu nebo prostě stratigrafii uplynulého – a tím vším se opět obrací k sochám. Zmínit musíme kontrastní vzájemnost obou typů artefaktů, popisně figurálních a abstraktních minimalistických děl. Obrazy dobře komunikují také s architekturou. Vertikály a horizontály, body a plochy, někdy ve dvojici, jednou v geometricky komponovaném polyptychu hladce souzní s prostorem a liniemi stavby. Dalším pojítkem je sakrální či spirituální echo. Sochy, které zachycují postavy křesťanského panteonu, vyvolávají vzpomínku na interiéry kostelů a lidovou zbožnost v hanáckých polích. Moderním pandánem jim pak mohou být právě monochromy, což víme minimálně od dob Marka Rothka a Barnetta Newmana, možná už Malevičových čtverců. Probouzí pocit absolutna, tiší k meditaci, symbolizují transcendenci. A na tento druh prožitků cílí i Malého obrazy. Konečně je zde bílá architektura galerie, která nás může upomenout na sakrálno bílé kostky, té údajné substituce chrámových prostor. Prolínají se zde tak různá posvátna a pseudoposvátna. Anebo můžeme při pohledu z větší výšky uvažovat i o jakési analogii dialogu aktuálních obrazů a historických soch v obálce podobného rozhovoru současné a minulé architektury. Vše skvěle funguje … Proč se tedy ve mně cosi ošívá, co mi nesedí? Není to všechno až příliš jednoduché, samozřejmé? Možná mě popíchla instalace výstavy. Ta je vyvážená, díla „dýchají“, divák se setkává s promyšlenými perspektivami a protějškovými dualitami, prostě „dobrou instalací“. Jejími úběžníky se stávají i barokní sochy, které jsou volně umístěny na podlahu a nízký podstavec nebo na jednoduchou konzolu na zdi. Tisková zpráva k tomu poznamenává, že díla Malého „připomínají svým zpracováním zrcadla či listy leštěného plechu, v jejichž ploše se mohou odrážet postavy světců“. Reálně však nemohou, na to si jednotlivá díla zachovávají příliš velkou distanci. Pracuje se s nimi totiž způsobem, jaký známe z řady modernistických muzeí, kde jsou historická díla zbavená svého kontextu představována jako osamělé objekty určené k estetické kontemplaci. Možná, že zde je jádro pudla. Nemůžu se totiž ubránit pocitu, že by výstavě prospělo, kdyby se s nimi zacházelo jinak. Pokud by se měly stát skutečně funkčním spoluhráčem, pak by měl jít tvůrce do rizika, zbavit sochy distance, bezpečí figurek „dobré instalace“, více přemýšlet o jejich kontextech a podstatě, uvažovat o tom, co by mohla přinést jejich skutečná konfrontace a dialog s ostatními složkami výstavy, ne pouze jejich bazální spoludlení. Samostatnou kapitolku pak představuje přízemní část galerie, kde se popsané musí vyrovnávat ještě s cinkotem nádobí v kavárně a provozními kulisami, které přímo vybízí k nějakému druhu reakce. Možná je to jen mou profesní deformací učitele dějin umění a kurátora, že mi instalace příliš připomíná tradiční muzeum umění, které je instalováno sice s přehledem a rutinou, ale vlastně trochu nudně. Začlenění soch je dobrý nápad, který instalaci oživuje a probarvuje, jejich potenciál ale nebyl důsledněji využit. Což je škoda, současně však nutno zdůraznit, že vstup do galerie Závodný a výstavy Břetislava Malého je v turisty ztučnělém Mikulově krokem do oázy.

Autor: Ondřej Navrátil

https://galeriezavodny.com/betislav-mal

Kakabus ve vile – Johana Merta, Vždy a všude, Loudonova vila ve Ždánicích

Ždánicko leží na jihovýchod od Brna, mezi nejzazším okrajem jeho periférie (velkosklad stavebnin v Otnicích) a Kyjovem. Ze tří stran ho obklopují návrší, na severu dokonce porostlá lesem – Ždánickým lesem, jehož bukové a dubové kořeny prorůstají valy halštatských hradišť, slovanské mohyly a úžlabí zaniklých středověkých vesnic. Je to tu stará kulturní krajina, osídlená od „nepaměti“ a právě les, který se tu a tam vplížil zpátky, nejlépe uchovává její vzpomínky. I pod lesem je polní krajina oble zvlněná, dokonce se to tu nazývá Moravské Toskánsko. Přízvisko bude přiléhavé asi tak jako ostatní světácké analogie Moravský Řím (Olomouc), Hanácké Athény (Kroměříž), Hanácké Benátky (Litovel) nebo Moravský Jeruzalém (Prostějov), nicméně pár fotografů tu dokázalo vykouzlit líbezné krajinky. Těm se dostalo ocenění až na stránkách zahraničních médií a tak potřebě světovosti bylo přece jen učiněno zadost. Uprostřed leží Ždánice, pokojné městečko, kde v červencovém poledni chodí ulicemi jen číhavé a kousavé slunce. Halas se ozývá pouze z koupaliště pod zámkem, ke kterému právě mířím. V jeho přízemí je umístěno skvělé místní muzeum. Staré archy vitrín, intarzovaný a neostylový nábytek a v nich či na nich kost mamuta, střepy a pravěké meče, pohyblivý model mlýna, fajánsová keramika, čepice legionářů z Velké války, vypelichané sovy, hroty ropných vrtáků, sbírky bankovek, pivních tácků, pytlíků na cukříky a obalů na žvýkačky. A mnoho a mnoho dalšího. Vše nerozborně spolu, jeden barvitý organismus, za jehož každou střevní zatáčkou nás čeká nový objev a překvapení. Otevřenými zámeckými okny dýchá pohoda a přívětivost chladivých interiérů. Nevadí improvizované popisky, nevadí kýč vedle pamětihodnosti! Před zámkem je park, kdysi panský, dnes obecní, tak trochu udržovaný, tak trochu neudržovaný. Jakýsi chlapík v šortkách a triku právě slézá z pultu karavanu, v němž si zřídil (zámeckou) kavárnu. Několik skládacích křesílek, zahradních židliček a stolků ve stínu mohutného listnáče vypadá docela stylově, kafe se ovšem servíruje jen v papírových kelímcích. Když se občerstvím, pokračuji dále. Za parkem je zeď, parkoviště a mohutná vila. Když se počátkem minulého století rozkošatěla zámecká rodina, dostal jeden z jejích výhonků ke svatbě vilu navrženou Leopoldem Bauerem, slavným vídeňským wagneriánským modernistou a poté dezertérem k tradicionalismu. Dnes je v tzv. Loudonově vile sídlo doktorů a jejich ordinací. Kolem to vypadá – nu jako kolem podobných zdravotnických zařízení, uvnitř pak nalezneme nějaké ty umakartové dveře a doktorské vyhlášky, ale také oko konejšící původní detaily – bílé dveře s decentními dekorativními kosočtverci nebo skleněnou stěnu v rastru dřevěného rámu. Za tou se nachází ždánická galerie a už přes při pohledu přes tabule vyvolává nadějné pocity. Kliku však mačkám marně… nikde nic, ani rozpis návštěvních hodin. A tak se jdu vyptávat zpátky do muzea. „Jo, tam pouštím návštěvníky já“, říká pokladní a kustodka v jedné osobě, „ale teď nemůžu, ještě mám v muzeu lidi.“ Když se o něco později expozice přeci jen vyprázdní a kráčíme spolu přes park, dodává: „Představte si, dneska přišlo třicet osm návštěvníků!“ Uznale přikyvuji. Mnoho k historii galerie jsem se od ní ale nedozvěděl. „V devadesátých letech tu měl ordinaci pan doktor XY, který se pak odstěhoval dolů do města. Dělala jsem tu nějaké vánoční výstavy, ale nikdo sem moc nechodil, je to trochu stranou“. Z vlastní „novinářské“ paměti lovím slova kyjovské umělkyně Barbory Lungové, že tu pracoval Tomáš Prusenovský, který se pak odstěhoval kamsi na druhý konec světa, a organizoval tu land artová sympozia i docela pěkné výstavy. „Teď to dělá Ondřej Homola.“ uvádí má průvodkyně jméno umělce z brněnského okruhu a uzavírá dějinný rychlokurz. Za skleněnými dveřmi jsou čtyři místnosti. Tmavší předsíň, do které vystavující umístila neonový nápis Šalom („Můžu?“ ptám se a na chvíli strkám kabel do zásuvky). Kolem jsou tři bílé a čisté pokoje, které neruší ani nějaký ten radiátor pod okny, jimiž proudí spousta světla. Do toho prostoru je pak vsazena nijak přehlcená, poměrně ladící instalace. Její autorkou je Johana Merta, umělkyně, která navštěvovala brněnskou FaVU a dnes žije ve východočeské Skutči, stala se matkou, tvoří a včelaří, jak sděluje stručný doprovodný text. Původně studovala kresbu a grafiku, zde ale vidíme malbu a především keramiku či porcelán, plastické hmoty, které v jejím portfoliu představují novější experiment několika posledních let. Kontinuitu lze naopak sledovat v tématu (autorka se typicky dlouhodobě zabývá určitým tématem, dráždí ho z různých stran a snaží vyčerpat), kterým jsou „neviditelné“ pocity a emoce. Ukazuje to již zmíněný nápis odrážející i lingvistické zájmy umělkyně, ale především hlavní motiv výstavy – spousta keramických a porcelánových Kakabusů. Bytosti, které k nám obracejí své kulaté obličejíčky se dvěma očky a rohlíkem nahoru či dolů, óčkem, slzou nebo i znakem překřížených šavliček místo úst. Hledíme do tváří emotikonů, instantních unifikovaných univerzálních symbolů citů, které jsou používány a konzumovány v masové komunikaci. Vyjadřujeme jimi své emoce, zároveň je za ně však i skrýváme – jejich vrstevnatost, hloubku, mutující povahu, příčiny. Zde však tyto masky překvapivě ožívají. Zvedají se na měkkých plžovitých tělech, jejichž povrch je rytmicky organicky strukturován, někdy vesele či odměřeněji glazován, jindy má spíše betonový nádech. I tato těla naznačují určitou emoci – svou pozicí nebo třeba tím, že je jedno z nich „staženo z kůže“. Kakabusové tak mohou připomínat tvory nalezené kdesi v hlubinách oceánu i postavičky z dětských knížek, vize posthumanismu i designovou keramiku. Každopádně nás svou tělesností a nepříjemnou živostí přivádí k přemýšlení, co skutečně prožívají (prožíváme) za (virtuální) škraboškou, z čeho se radují a čím trpí. Interpretace stíhající emoce je možná i u dalších děl. Kulaté zrcátko překrývá mřížka porcelánového „klestí“, která se vtiskává do naší tváře. Několik maleb na stěnách pracuje v omezené barevné škále s motivy květin. Ty lze možná číst jako metafory, v nichž vztah rostlin a jejich prostředí odkazuje na prožívání vlastního místa ve světě a ve společnosti. Další artefakty jsou již abstraktnější – plastiky kombinované s jinými materiály (provázky, chmýří květiny) nebo více připomínají užitné předměty - vázy s exotizujícím příkrovem rákosin, které dělají pozadí některým Kakabusům. Na jedné straně jazyk, který klade důraz na smyslový základ prožitku, na druhé – ty vázy a aranže – není v tom něco z minulosti tohoto domu? „Ještě tu máme kotelnu.“ řekla průvodkyně, když zamykala. „A fajn výstavu.“ odpověděl jsem.

autor článku: Ondřej Navrátil

Johana Merta, Vždy a všude, Loudonova vila ve Ždánicích, 23. 6.-31. 10. 2022

RurArtmap 2020

Přátelé (nejen) venkovského umění! S poněkud kovidovým opožděním vyšla další RurArtMapa. Možná jste se s ní již někde setkali. V Praze je k vyzvednutí v Artmapě ve Vojtěšské ulici a dalších vybraných kavárnách a galeriích. V Brně v Domě umění a probíhá distribuce do dalších míst...

Také ke stažení zde: https://rurartmap.net/maps

Letos jsme se, kromě mapování nezávislé kultury v oblastech mimo hlavní centra, zaměřili i na stezky a cesty tradiční a historické a také na nekonvenční procházení krajinou s výraznou symbolikou či uměleckým zaměřením.

Jak lesy myslí

V Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě (OGV) se uskuteční výstava Jak lesy myslí (7. 6. - 14. 10. 2018), jejímž tématem je zobrazení lesa v současném umění. Stromy jsou i tématem aktuální RurArtMapy 2018. Více informací zde: http://www.ogv.cz/jak_lesy_vystava.