Ondřej Navrátil
Ždánicko leží na jihovýchod od Brna, mezi nejzazším okrajem jeho periférie (velkosklad stavebnin v Otnicích) a Kyjovem. Ze tří stran ho obklopují návrší, na severu dokonce porostlá lesem – Ždánickým lesem, jehož bukové a dubové kořeny prorůstají valy halštatských hradišť, slovanské mohyly a úžlabí zaniklých středověkých vesnic. Je to tu stará kulturní krajina, osídlená od „nepaměti“ a právě les, který se tu a tam vplížil zpátky, nejlépe uchovává její vzpomínky. I pod lesem je polní krajina oble zvlněná, dokonce se to tu nazývá Moravské Toskánsko. Přízvisko bude přiléhavé asi tak jako ostatní světácké analogie Moravský Řím (Olomouc), Hanácké Athény (Kroměříž), Hanácké Benátky (Litovel) nebo Moravský Jeruzalém (Prostějov), nicméně pár fotografů tu dokázalo vykouzlit líbezné krajinky. Těm se dostalo ocenění až na stránkách zahraničních médií a tak potřebě světovosti bylo přece jen učiněno zadost.
Uprostřed leží Ždánice, pokojné městečko, kde v červencovém poledni chodí ulicemi jen číhavé a kousavé slunce. Halas se ozývá pouze z koupaliště pod zámkem, ke kterému právě mířím. V jeho přízemí je umístěno skvělé místní muzeum. Staré archy vitrín, intarzovaný a neostylový nábytek a v nich či na nich kost mamuta, střepy a pravěké meče, pohyblivý model mlýna, fajánsová keramika, čepice legionářů z Velké války, vypelichané sovy, hroty ropných vrtáků, sbírky bankovek, pivních tácků, pytlíků na cukříky a obalů na žvýkačky. A mnoho a mnoho dalšího. Vše nerozborně spolu, jeden barvitý organismus, za jehož každou střevní zatáčkou nás čeká nový objev a překvapení. Otevřenými zámeckými okny dýchá pohoda a přívětivost chladivých interiérů. Nevadí improvizované popisky, nevadí kýč vedle pamětihodnosti!
Před zámkem je park, kdysi panský, dnes obecní, tak trochu udržovaný, tak trochu neudržovaný. Jakýsi chlapík v šortkách a triku právě slézá z pultu karavanu, v němž si zřídil (zámeckou) kavárnu. Několik skládacích křesílek, zahradních židliček a stolků ve stínu mohutného listnáče vypadá docela stylově, kafe se ovšem servíruje jen v papírových kelímcích. Když se občerstvím, pokračuji dále. Za parkem je zeď, parkoviště a mohutná vila. Když se počátkem minulého století rozkošatěla zámecká rodina, dostal jeden z jejích výhonků ke svatbě vilu navrženou Leopoldem Bauerem, slavným vídeňským wagneriánským modernistou a poté dezertérem k tradicionalismu. Dnes je v tzv. Loudonově vile sídlo doktorů a jejich ordinací. Kolem to vypadá – nu jako kolem podobných zdravotnických zařízení, uvnitř pak nalezneme nějaké ty umakartové dveře a doktorské vyhlášky, ale také oko konejšící původní detaily – bílé dveře s decentními dekorativními kosočtverci nebo skleněnou stěnu v rastru dřevěného rámu. Za tou se nachází ždánická galerie a už přes při pohledu přes tabule vyvolává nadějné pocity. Kliku však mačkám marně… nikde nic, ani rozpis návštěvních hodin. A tak se jdu vyptávat zpátky do muzea. „Jo, tam pouštím návštěvníky já“, říká pokladní a kustodka v jedné osobě, „ale teď nemůžu, ještě mám v muzeu lidi.“ Když se o něco později expozice přeci jen vyprázdní a kráčíme spolu přes park, dodává: „Představte si, dneska přišlo třicet osm návštěvníků!“ Uznale přikyvuji.
Mnoho k historii galerie jsem se od ní ale nedozvěděl. „V devadesátých letech tu měl ordinaci pan doktor XY, který se pak odstěhoval dolů do města. Dělala jsem tu nějaké vánoční výstavy, ale nikdo sem moc nechodil, je to trochu stranou“. Z vlastní „novinářské“ paměti lovím slova kyjovské umělkyně Barbory Lungové, že tu pracoval Tomáš Prusenovský, který se pak odstěhoval kamsi na druhý konec světa, a organizoval tu land artová sympozia i docela pěkné výstavy. „Teď to dělá Ondřej Homola.“ uvádí má průvodkyně jméno umělce z brněnského okruhu a uzavírá dějinný rychlokurz.
Za skleněnými dveřmi jsou čtyři místnosti. Tmavší předsíň, do které vystavující umístila neonový nápis Šalom („Můžu?“ ptám se a na chvíli strkám kabel do zásuvky). Kolem jsou tři bílé a čisté pokoje, které neruší ani nějaký ten radiátor pod okny, jimiž proudí spousta světla. Do toho prostoru je pak vsazena nijak přehlcená, poměrně ladící instalace. Její autorkou je Johana Merta, umělkyně, která navštěvovala brněnskou FaVU a dnes žije ve východočeské Skutči, stala se matkou, tvoří a včelaří, jak sděluje stručný doprovodný text. Původně studovala kresbu a grafiku, zde ale vidíme malbu a především keramiku či porcelán, plastické hmoty, které v jejím portfoliu představují novější experiment několika posledních let. Kontinuitu lze naopak sledovat v tématu (autorka se typicky dlouhodobě zabývá určitým tématem, dráždí ho z různých stran a snaží vyčerpat), kterým jsou „neviditelné“ pocity a emoce. Ukazuje to již zmíněný nápis odrážející i lingvistické zájmy umělkyně, ale především hlavní motiv výstavy – spousta keramických a porcelánových Kakabusů. Bytosti, které k nám obracejí své kulaté obličejíčky se dvěma očky a rohlíkem nahoru či dolů, óčkem, slzou nebo i znakem překřížených šavliček místo úst. Hledíme do tváří emotikonů, instantních unifikovaných univerzálních symbolů citů, které jsou používány a konzumovány v masové komunikaci. Vyjadřujeme jimi své emoce, zároveň je za ně však i skrýváme – jejich vrstevnatost, hloubku, mutující povahu, příčiny. Zde však tyto masky překvapivě ožívají. Zvedají se na měkkých plžovitých tělech, jejichž povrch je rytmicky organicky strukturován, někdy vesele či odměřeněji glazován, jindy má spíše betonový nádech. I tato těla naznačují určitou emoci – svou pozicí nebo třeba tím, že je jedno z nich „staženo z kůže“. Kakabusové tak mohou připomínat tvory nalezené kdesi v hlubinách oceánu i postavičky z dětských knížek, vize posthumanismu i designovou keramiku. Každopádně nás svou tělesností a nepříjemnou živostí přivádí k přemýšlení, co skutečně prožívají (prožíváme) za (virtuální) škraboškou, z čeho se radují a čím trpí.
Interpretace stíhající emoce je možná i u dalších děl. Kulaté zrcátko překrývá mřížka porcelánového „klestí“, která se vtiskává do naší tváře. Několik maleb na stěnách pracuje v omezené barevné škále s motivy květin. Ty lze možná číst jako metafory, v nichž vztah rostlin a jejich prostředí odkazuje na prožívání vlastního místa ve světě a ve společnosti. Další artefakty jsou již abstraktnější – plastiky kombinované s jinými materiály (provázky, chmýří květiny) nebo více připomínají užitné předměty - vázy s exotizujícím příkrovem rákosin, které dělají pozadí některým Kakabusům. Na jedné straně jazyk, který klade důraz na smyslový základ prožitku, na druhé – ty vázy a aranže – není v tom něco z minulosti tohoto domu? „Ještě tu máme kotelnu.“ řekla průvodkyně, když zamykala. „A fajn výstavu.“ odpověděl jsem.
Johana Merta, Vždy a všude, Loudonova vila ve Ždánicích, 23. 6.-31. 10. 2022
