Útržky z cest v létě 2022

27. července 2022 Deníkový záznam s poznámkami mimo jiné k Dílně Mikulov 2022 (měsíční sympozium na zámku Mikulov, 7. 8. – 30. 9. výstava), k výstavě Břetislava Malého Spiritual mirror v Galerii Závodný (9. 6. – 26. 8.) a k výstavě Magické aktuality / Vzpoura lenochodů Michaely a Jiřího Černických v kostele Zvěstování Panny Marie v Litoměřicích (3. 6. – 25. 9., Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích).

Dnes je středa. Před týdnem jsem byl v Mikulově za Denisou, v jejich novém domě. A samozřejmě pak společně na Dílně Mikulov a na komentovce Břéti Malého v galerii Závodný. Břéťovy grafitové obrazy vypadají jako plechové pláty, malířský minimalismus, podobný tomu Houserovu například. Lepí plátna na sebe, vrství, vytváří pro ně kovové nosníky, které se stávají součástí obrazu-objektu. Na jednu stranu je to experimentální proces s materiály, na druhou stranu vyleze krásný monochrom, možná až pře-krásný, čistý, jako ulitý do pokojíku designéra… nebo buddhisty? Působí jaksi staře, zároveň to chce být nové. Inu, v zásadě ideální věci k Závodnýmu, k jeho dlouhodobému záběru. V letošní Dílně má kurátorskou taktovku Julius Reichel, tak všichni zúčastnění malují skoro stejně – malba intuitivní, jeden obraz se rodí z druhého či z podnětů na něm rozehraných, žádné trápení nad obsahy. Kromě formálních překážek a met. Sofie Švejdová maluje prsty, říká, že už leda tak dva měsíce, pak vymyslí něco jiného… ale funguje to. Překvapil mě David Krňanský, jak dobře mluvil, jak vyprávěl o zaslíbeném Řecku, kde si pořídil ateliér a s ženou se tam nastěhoval, i o svém nejhorším roku života. Potykali jsme si s Kurtem Gebauerem, toho nepozval Reichel, takže jediný se vymyká (prosadila si ho rada Dílny; to je taky divný…), Kurt furt fotí, hlavně holky, a dopoledne trávívá v bazénu, kde je z těch holek vidět víc. Jakub Lipavský dělá sochu u křižovatky dole pod zámkem, ne už takovou tu zeithammlovskou linku, linku strohých ale magických kompozic kovu a betonu, která by se vlastně mohla spájet s nynějším Břéťou, ale syrovější, místo vybroušených ploch exploze! Nebo to po ní. Krása pořád vylejzá z materiálu, ale ten se teď víc emotivně kroutí, víc utíká nebo možná naopak, jako by se rodil na periferii našich utíkavých pohledů, když se mihnem staveništěm, mimoděčně, ale kroutící se dráty jsou zasazovány se zkoumavě uvážlivou pomalostí, je to stejné jako předešlé čištění dvou setkávajících se hran. Víc malichovský vesmír. Formu si vykopává v zemi, jámu pak vyleje betonem a po zatvrdnutí ji vyhrabe bagr a jeřáb posadí vedle. Mikulov bude mít nové dílo ve veřejném prostoru. Prý tam zůstane i po skončení Dílny. Jsem zvědav na reakce veřejnosti. Bylo by to skvělé!

Ve čtvrtek odpoledne jsem se vrátil a než jsem dojel do Kohoutovic, nakoupil jsem na Josefské další rámy a plátno. V pátek jsme vyrazili na sever, do Šemanovic na Kokořínsku. Marta tam měla s BSD koncert, Fučíci byli taky komplet rodina, tak se děcka „našly“, spali jsme na zahradě ve stanech a v sobotu, jakože při přesunu do obce Kámen za Navrátilovými, jsme okukovali krásný reliéf při cestě z Vidimi do Dobřeně a v rokli pod Dobření ve skále vytesanou „chalupu“ s několika místnostmi. Poslední zastávku jsme udělali v Želízech na Čertových hlavách Václava Levého. Začalo pršet. Chtělo se mi jít v dešti. Než jsme došli dolů, bylo po dešti, louže byly teplé jak v termálech, sundali jsme sandály, děti měly radost.

Českosaské Švýcarsko. Byl jsem tu s rodiči, když mi bylo osm. Kemp na Děčínsku. Pamatuju si, že všude bylo plno vos, a jak je někde u Pravčické brány jacísi trempové zabíjeli noži, až jednoho z nich vosa bodla, v kempu jsme hráli skvělou hru Železnice a s tátou ping-pong, který jsme si zamilovali (a já pak k devátým narozeninám dostal stůl), a to, že jsem se bál na loďce na černé řece v soutěsce skal, kde se spouštěl vodopád.

A teď jsme první den zdolávali Jetřichovické stěny. Nadchlo to i Hynka, který se jinak od začátku ptá, jak dlouhý výlet to bude a chce co nejdřív zpátky do chalupy. Potkali jsme Tomáše Bezfaldu Blažka. A na obzoru spatřili požár, který se, nyní po těch dnech už to mohu říct, rozšířil do děsivých rozměrů, jaké neznáme. A teď s ním tady žijeme, rekreujeme se jen pár kilometrů od místa, kde desítky hasičských jednotek bojují s požárem v obtížném terénu, hasí i vrtulníky a letadla, a my jezdíme kolem na výlety, pozorujeme velikost dýmu na nebi a vůni spáleniny v nozdrách, směr větru… Anička Fučíková Magni píše, že o nás mají starost, ve zprávách to prý vypadá hrozivě. Odpovídám jí v duchu svého výše uvedeného rozjímání (pamatuji si z dětství na jakýsi obrázek, který měl postihnout náš civilizační pokrok – chlápek v trenýrkách stojí v bytě u okna a líže zmrzlinu, za oknem sněží): „…naše specializovaná společnost nám umožňuje se rekreovat katastrofě na dohled… zní to jako alegorie…“ Vosy ale zůstávají, je jich tu pořád všude moře. Meda z nich panikaří. Jinak si děcka hrajou a my po večerech debatujeme, popíjíme, kritizujeme Martě rozestříhaný film, čteme…

Ano, ano, rozkecal jsem se, ale píšu ve středu večer – ode dneška platí už plošný zákaz vstupu do lesa v celém ústeckém kraji. Včera jsme byli místo v lese za kulturou v Děčíně a dneska v Litoměřicích. Překvapeni dobrou výstavou v jezuitském kostele Zvěstování Panny Marie – Magické aktuality / Vzpoura lenochodů Michaely a Jiřího Černických. Překvapeni? Regiony nás překvapují proto, že je neznáme, ale místo toho, abychom si do neznáma promítali dobrodružství objevů, od nich nic neočekáváme…

Dobře, tak méně vášně. Své Panenky, dvojici Mariiných soch spojených bicyklem v úrovni hlav tak, aby jim kola vytvářela svatozáře, už Černický vystavil v Rudolfinu a možná paradoxně mi tam přišly prostorově i obsahově víc na svém místě, nežli tady v kostele. Černický je umístil přímo k oltáři, infiltrují se tak do místní výzdoby, ale jen naoko, nikoli obsahově – Alena Beránková, jejíž text doprovází katalog výstavy, ve výkladu zcela přehlíží ironickou linku a interpretuje sousoší pouze na bázi zapojení jedince do spásy vlastním přičiněním, tedy vklouznutím do pedálů a rozkmitáním špic za hlavami světice. Ona avizovaná magičnost tu sice je, ale mnohem silněji ji Černický využívá v dílech, které právě nevypadají na první dobrou tak sakrálně. Výborně na kostelních stěnách fungovaly projekce podmořských živočichů, kteří v hloubkách komunikují luminiscencí. Černický je však nechává do tmy vod vysvítit sdělení několika ekologických a feministických aktivistek, jako by se jejich těla stala obrazovkami či monitory. I tady je vážnost doplněná ironií; komu je poselství aktivistek určeno? Kam a jak může naléhavost prosáknout? Tohle by v galerii nemohlo vyznít tak skvěle jako tady, na zašlých freskách a falešným mramoru omítek. Druhým vydařeným cyklem je řada anatomických studií, prostě super – např. Anatomická studie Ducha svatého, kdy je přibližný tvar holubice vykreslen kostní a svalovou konstrukcí lidského těla s určitými nezbytnými deformacemi. Stejně je to u dalších entit, jako jsou fata morgana, přízrak, džin nebo Bůh v podobě oblakového sloupu. Striktní kresba z anatomických atlasů, definovaná červeným svalstvem, se tu sympaticky sráží s duchovní podstatou motivů a současně s Černického vlastním humorem vkládá do těchto představ tak láskyplně těžce představu jejich původce, stvořitele.

Litoměřice! Krása. Ale trká to podbízivé spojení s požárem. Zatímco Mácha v osudný říjnový den ležel večer na kopci Radobýlu, psal báseň, a když spatřil požár Litoměřic, běžel dolů pomáhat hasit, my pozorujeme požár zdálky a odcházíme na Radobýl psát o tom báseň. … A stejně tak je pozoruhodné, jak ve vypjaté situaci podzimu 1938 někdo myslí na kosti básníka, které je třeba vyzvednout a převézt na území, které ještě zůstane české – manifestace, výzva ke spojení v hrdosti, ale stejně. Jaká by se k tomu našla dnešní paralela? A co to o nás jako společnosti vypovídá, kdyby nenašla?