Petr Kovář

Když jsem se stěhoval zpátky na ves, mnozí mi to rozmlouvali – „co tam budeš dělat?, s kým se budeš bavit?“, a současně „nebudeš mít žádné soukromí!“. Je to už deset let. A jaké to je?

V malé komunitě lze dělat spoustu věcí snáz, než v té velké, naproti tomu se některé pokusy zaseknou zcela překvapivě; nenaráží na systém pravidel, ale na emoční rozpoložení či osobní názory jednotlivců. Bavit se s ostatními je tedy potřeba. Jak banální nesamozřejmost! Co by se asi stalo, kdybychom zjistili, že za hranicemi vsi, domovního bloku nebo hospody, v níž zrovna sedíme, svět zmizel? Že tam není (je) nic? Jihlavský divadelní soubor De Fakto Mimo nastudoval hru Martina Koláře, Je to, jak to je, v níž přesně k tomu dojde.

V té dekádě mého života na vsi společnost plně zasáhla debata o klimatické krizi, téma migrace, covidová pandemie a válka na Ukrajině s důsledky energetické krize. A zatímco přátelé ve městech se spojili ve svých bublinách s jasným názorem, „jak to je“, a paralelní reality si odpojili z facebookových účtů, ve vesnické komunitě si dál všichni povídáme. Dobře, nepovídají si úplně všichni se všemi, ale názorové bubliny by tu byly tak malé, že by bylo nemyslitelné bez ostatních cokoli podnikat. Demokracie je založena na konfliktu, na nedestruktivním střetu pohledů[1], z nichž se formuje realita společnosti. Pokud nevím, jak přemýšlí ten druhý, pokud se do něj nedokážu alespoň trochu vcítit, přestávám být soudný; neposoudím, jaký dopad by mohly mít mé kroky. V takovém cizím nepřátelském světě, na glóbu s novými bílými místy pak dělám buď agresivní rozhodnutí naslepo, anebo se stahuji do „svého“ světa stranou. Zdá se, jako bychom poslední dobou v tom permanentním konfliktu, v tom nedestruktivním střetu pohledů nebyli už schopni žít. Chceme mít vyřešeno. Jenže uhájit jakékoli hodnoty společnosti tím, že s těmi opozitními nebudu počítat, prostě nejde. Leda by zmizely. Výše jsem vesnici označil bezmála za příklad vynuceně příkladné demokracie, ale samotné praktikování tohoto pojmu a tedy pohledu, jímž se tu argumentačně zaštiťuji, lze označit za další z výčtu současných krizí. Opravdu se mnohostí hlasů lze usnést na „pravdě“? Řešení covidové pandemie vrátilo do mnohých slovníků pojem totalita, přestože (nebo protože) je zřejmé, že viru se nelze bránit individuálně. Pokud kompromis a pomalost diskusí reálně zabíjí, je potřeba se rozhodnout, „jak to je“, a volit (pro někoho) krajní čili bezohledné řešení? Adekvátní paralelou je klimatická krize. Liberálně demokratický stát je v celosvětovém měřítku bezmocný. I kdyby se přeci jen jeho obyvatelé shodli na nejlepším řešení pro planetu[2], zbytek světa prožívá realitu odlišně, takže to řešení nejlepší není. Leda by další státy zmizely. Reprezentanti států se na celosvětových nákladných summitech nejsou schopni dohodnout na konkrétních opatřeních, a pokud, tak jen v nejjemnějších variantách, které navíc nelze vynutit. Aktivisté a aktivistky pro výstrahu ničí celosvětově uznávaná výtvarná díla a debatu o adekvátnosti takové formy protestu považují za pokryteckou, vždyť co je to obraz proti zachování života na planetě? Filosof Václav Bělohradský klade otázku, zda si zvolíme záchranu planety nebo udržení demokracie[3]...

Tak jak to je? Pokud covid reálně zabíjí, zabíjí v té demokraticky dohodnuté realitě. Víme, že mnoho lidí žije v paralelně dohodnutých realitách, kde covid nezabíjí. Planeta se sice zmenšila, máme informace o všech místech, můžeme jet kamkoli, i většina z nás navštívila kraje kolem rovníku či norské fjordy, tajemná vzdálená místa planety se změnila na destinace, na barevné obrázky z katalogů cestovek a dokumentárních cestovatelských pořadů, ale příliš informací, zdá se, přirozeně vytváří nová bílá místa. Čeho je moc, musí se třídit, zpochybňovat, a protože často laicky, tedy i znovu „tvořivě“. Dříve se mezery v informacích dobájily, bílá místa se zaplnila fantazií, námořníci mluvili o konci světa, hraně, kam dopluje loď a překlopí se do nicoty... Dnes začíná konec světa hned u dveří bytu, místo draků nebo národů trojhlavých lidí je tu soused, jinověrec, jiná dimenze. Polská spisovatelka Olga Tokarczuková mluví o důležitosti příběhů[4]; jen ten, který se vypráví, ten, který se „chytne“, se stává realitou. Pro Tokarczukovou je fenomén cestování dlouhodobým tématem, přesto píše, že ztratila chuť cestovat, „protože jsem se styděla za vlastní svobodu, která chyběla ostatním“.[5]

Z cestování se stal etický problém. Hotely all-inclusive stojí pár metrů od pláží, na které moře vyplavuje těla uprchlíků, o kousek dál se po hladině pohybuje obří ostrov plastového odpadu, dárek od nás, já sem přijet mohu, ale místní k nám nikoli... Abychom dál mohli žít v klidu, musíme přijmout určité příběhy, které nám umožní tyto „obrázky“ vydržet – například, že člověk klima neovlivňuje, třídění odpadu a omezování fosilních paliv je ekoterorismus, uprchlíci se ve své zemi nemají špatně, jsou jen součástí plánu na zničení Evropy, anebo že se lze uzavřít a dál žít jen za našimi dveřmi bez ohledu na to, co je (není) venku... A víte, že když jsme v době covidu svět uzavřeli a tedy přestala létat letadla, v Dilí po desítkách let znovu spatřili modré nebe? Který z příběhů si ve své demokratické realitě odhlasujete?

Buď venku není nic, anebo je toho tam moc a musí se to moc přebírat, aby z toho bylo něco, takže je tam zase nic. A je jedno, jestli mluvíme o místech na zemi, uprchlících nebo covidu. Jediná jistota? Hospoda. Tam je všechno při starém, stejní kumpáni se stejnými průpovídkami, které už stejně nikdo moc neposlouchá, ale je pro ně důležité, že je mohou povědět, a stejná nostalgie po něčem, co chybí, co dělalo svět dobrým a srozumitelným. V divadelním představení Je to jak to je souboru De Facto Mimo je terčem této nostalgie hostinský Božan (jméno jistě nenáhodné!), který měl všechny lidi rád, nikdy mu nedošlo pivo ani kořalka, a se vším si věděl rady. Prostě věděl, jak to je, a tak to věděli všichni („jó, kdyby tu byl Božan, ten by nám řekl, co máme dělat!“).

Celý špíl se odehrává na jedné hospodské scéně – dál nenahlédneme ani o píď. Ostatně zásadním dějovým momentem je konstatování, že svět venku zmizel; počáteční děs a otázky, co si počít, kam zavolat, se mění v uspokojení, že alespoň tady v hospodě, je to zatím stejné jako dřív, a v čekání, až to tam venku přejde anebo přijde. Z nevyzpytatelného vnějšího prostoru se přesto občas někdo vyloupne a přinese nějaké informace. Věřit jim, nevěřit? Kdyby tu tak byl Božan... Dialogy skvěle staví na takto ustaveném filosofickém a etickém problému zmizení světa za dveřmi. Alegoričnost tu nezačne být nudná ani protivně popisná, jazykové hry lacině neexhibují, ale slouží výstavbě situace. Děj se odvíjí lehce a živě. A nutno říct, že skutečně zábavně. Příkladem neupejpavého humoru budiž případ, kdy se jeden z protagonistů konečně nechá přesvědčit, vezme kytaru a zpívá píseň o svém zpackaném životě, v němž zůstal sám, protože vždy, když se rozhodl konečně s někým udobřit, znovu k němu najít cestu, dotyčný zrovínka chvíli před tím zemřel na covid.

Nutnost setrvat zde (než to přejde) i s příchozími, kteří se tu běžně neobjevují, vlastně vynuceně vede k potenciálu hlubšího veřejného prostoru, který se projevuje přirozeným přecházením ze slovníku laického do odborného, z jazyka profánního do posvátného, z cizí řeči do vlastní[6]... ztratit schopnost přecházet mezi těmito úrovněmi znamená realitu zploštit nebo ztratit. Až na to, že v příbězích, které s sebou příchozí přinášejí, převládá především vulgarizace nad čímkoli dalším, ztracení postav v informačním balastu - štamgasty nabudí zvláště skupina cvičenek na balónech... Přesto rozličné pohledy a názory protagonistů sehnaných krizí dohromady se z původního chaosu přibližují, a to v otázce (ne)existence náhody – každý ve svém životě postupně odhalí nevyhnutelné zacyklení, opakování několika činností či situací, všedních, banálních. Dokonce i bezdomovci Frťanovi se pokaždé povede společnost přelstít a vypít jim čerstvě nalité panáky. Přestože jsou tyto situace jednotlivých postav odlišné, vzniká jakási shoda, společností ustavená společná realita světa. Je to, jak to je. Přesto poselstvím není rezignace. Vyjádření „je to jak to je“ je reflexí naší unikající reflexe. S tím můžeme něco dělat my. Prozatím bychom mohli vyjít z toho, že nikdy nemůže být, jak bylo.

Je to, jak to je, De Facto Mimo, premiéra 9. 12. 2022 v DIOD v Jihlavě

Poznámky: [1] Václav Bělohradský, Čas pléthokracie. Když části jsou větší než celky a světový duch spadl z koně. Nakladatelství 65. pole, 2021.

[2] Např. zde

[3] Řada článků Václava Bělhradského v deníku Právo, dále např. Přežije demokracie antropocén? Věk člověka a hodnotové ohnisko ústavy, Novinky, 27. 11. 2019.

[4] Olga Tokarczuková, Vnímavý vypravěč. Host, 2022.

[5] Tamtéž.

[6] Václav Bělohradský, Čas pléthokracie, s. 58.