Lenka Dolanová

Článek vyšel v Kulturním čtrnáctideníku A2 #06/2022

Zájem o kulturní dění v regionech v posledních letech vzrůstá. Pozornost teoretiků a kurátorů byla věnovaná především historii a současnosti regionálních sbírkotvorných institucí, galerií a muzeí, případně aktivitám ve veřejném prostoru mimo hlavní kulturní centra, méně již činnosti menších nesbírkových institucí a nezávislých galerií. Ke změně v přístupu k regionům a v regionech dochází z řady důvodů. Jedním z nich může být rostoucí atraktivita života mimo hlavní centra, kam se z ekologických i ekonomických pohnutek stěhují i lidé, kteří se dříve snažili uplatnit přirozeně spíše ve velkých městech. Důležité jsou probíhající změny ve vedení místních zastřešujících kulturních institucí, v případě příspěvkových organizací vstřícnější přístup zřizovatelů, kteří chápou důležitost podpory kultury pro rozvoj daného regionu, a zároveň poskytují vedení institucí potřebnou autonomii. Fungování mnohých iniciativ by nebylo možné bez grantových programů, prostředky z nich získané doplňují krajskou či městskou podporu, vystačující často pouze na základní provoz. Relativní svoboda fungování je v regionálních institucích většinou spojena s nedostatečným personálním zastoupením a nutnostím vedoucích či kurátorů fungovat zároveň na pozicích edukátorů, výstavářů či PR pracovníků. I to se ale postupně mění.

Také v regionálních institucích rezonuje institucionální sebereflexe. Termíny jako „nová“ či „kritická“ muzeologie nebo „nový institucionalismus“ popisují obrat k angažovanosti, úsilí o kritické myšlení a dialog, experimentální přístup, proměnu přístupu k divákům, zapojení širších skupin návštěvníků a promýšlení samotných institucionálních mechanismů. Podmínky pro sebereflexi jsou pro změny často příznivější, fungování mimo ostře sledovaná centra dění umožňuje svobodnější zacházení s formátem výstav i doprovodných programů a zároveň je zde možné vytvářet těsnější vztah s publikem, které bývá na malých městech rozmanitější. Mezi nejvýraznější umělecké instituce v současnosti patří právě ty mimo českou a moravskou metropoli. Tento článek se zaměřuje na několik příkladů menších, především nesbírkových regionálních institucí, které do svého fungování zapojují výše popsané změny: jedná se o městské výstavní instituce, ať již samostatné nebo fungující v rámci širší organizace, i nezávislé galerie a centra provozované spolky nebo jednotlivci.

Institucionální...

Galerie města Blanska vznikla v 90. letech minulého století na základech starší Galerie v předsálí z 80. let, z této doby pochází i galerijní budova. V jednu z nejvýraznějších institucí, která význam městské galerie daleko přesahuje, se proměňovala od poloviny nultých let, kdy se její kurátorkou stala Petra Herotová (která nyní působí v Městské galerii v Týně nad Vltavou). Galerie si dlouhodobě udržuje kvalitní výstavní program, v posledních letech kurátorky do programu stále více zahrnuje také místní kontext a historii. Hlavní kurátorkou je Jolana Chalupová, s níž spolupracují Jana Písaříková, Andrea Kaňkovská a Júlia Chodúrová, které ale dohromady sdílí pouze jeden a půl úvazku; občas oslovují také externí spolupracovníky. Galerie oficiálně spadá pod Kulturní středisko města Blanska, jeho nové vedení galerii začalo více podporovat. Příkladem práce s lokální tematikou byla výstava Člověk v jeskyni kurátorů Milana Mikuláštíka a Jany Písaříkové v létě loňského roku, propojující současné umění s moravskou archeologií a geologií na pozadí Moravského krasu. Výstava malíře a motorkáře Miroslava Štolfy, nazvaná Zen a údržba motocyklu se zase zenově propojila se zvukovou instalací Okolíkola jednoho z nejvýraznějších současných slovenských umělců Erika Sikory. Galerie s úspěchem zviditelňuje lokální fenomény prostřednictvím aktuálních kurátorských postupů a současného umění. Do vedení Galerie Františka Drtikola v Příbrami nedávno nastoupil Jan Freiberg, který předtím vedl uznávanou Galerii Na shledanou, sídlící ve smuteční síni na hřbitově Malsička ve Volyni. Z ní do Příbrami přenesl expozici fungující ve virtuální realitě, jinak ale program vzniká městu na míru. Podobně jako blanenské kurátorky propojuje místní tematiku se současným uměním. Plánovaná výstava Olovo, kterou připravuje Martin Zet, se zaměří na hornickou tradici místa, především na současné zpracování olova, zapojí místní horníky, její součástí bude kovolitecká dílna fungující ve veřejném prostoru města. Na rozdíl od Blanska se příbramská galerie musí vypořádat se stálou expozicí, jejíž novou podobu by Freiberg rád obohatil krátkodobými intervencemi. Nebrání se ani popularizačním tématům, zpracovaným současným způsobem, odlišné publikum by mohla přilákat chystaná výstava o tradici příbramské rally. Výrazné kulturní dění lze pozorovat na Jesenicku. Městská kulturní zařízení Jeseník pod sebou mají, jak je u městských kulturáků dosud běžné, kromě galerie také kino a knihovnu. Kurátorka Lucie Štůlová Vobořilová v nedávném rozhovoru pro portál Artalk, (který nyní v rozhovorech regionální dění mapuje) mluvila o tom, že se z Prahy do Rychlebských hor přestěhovala poté, co ji tehdejší ředitelka MKZ Jeseník oslovila, aby zde vybudovala městskou galerii. Ta nyní funguje v rámci platformy Současné umění pro Jeseník v informačním centru. Nedávné výstavy představily dílo Richarda Loskota, který vytvořil světelně zvukovou instalaci, inspirovanou také přírodou Jeseníků; nebo malíře Adama Kašpara, jehož nejnovější obrazy hor přímo v Jeseníkách vznikají. Kurátoři v regionech si stále více uvědomují, že přinášet témata odjinud s cílem místní publikum poučit a vzdělat již nestačí, že je nutné návštěvníky zapojovat do chodu instituce různými způsoby. K tomu slouží samozřejmě i doprovodné programy. Na ty kladou v Jeseníku velký důraz, také proto že Vobořilová má zkušenosti z galerijní edukace z pražské Národní galerie. Zkoušejí různé formáty – diskuse s umělcem, rodinné výtvarné dílny, jógu nebo komentovanou procházku. V Jeseníku vznikly v posledních letech také nové festivaly. Zdeňka Morávková, která provozuje minigalerii v Kapličce sv. Urbana na Zálesím, zde začala v roce 2016 ve spolupráci s mnichovskou kurátorkou Serafine Lindemann pořádat česko-německý festival V centru / Im Zentrum, jehož cílem je také podporovat česko-německé vazby. Každý jeho ročník se koná na jiném místě, poslední ReStART probíhal čtyři červencové víkendy v areálu firmy WOOX a účastnili se jí čeští a němečtí umělci (mj. Wolfgang Aichner a Thomas Huber alias GÆG, Eliška Perglerová, Michal Kindernay, Martin Zet či Adam Wlazel). Další místní festival Je/snění pořádá od roku 2021 spolek Sudetikus. Ve zmíněném rozhovoru také zaznělo, že zatímco muzea a galerie mají své zastřešující organizace, žádná síť propojující kulturní domy neexistuje. Spolupráce by se nabízela třeba při sdílení umělců. Kromě modelu fungování pod městskou kulturní organizací je funkčním i model z Třince; tamní Galerie města Třince, též s kvalitními výstavami současných umělců (Vasil Artamonov, Karel Adamus, Jen Pfeiffer, Julia Gryboś a Barbora Zentková či Karíma Al-Mukhtarová), se označuje za „specializované pracoviště Knihovny Třinec“, která je jedním z příkladů „nové knihovny“, usilující podobně jako výše zmíněné kritické galerijní instituce o širší záběr a částečně komunitní fungování.

… i mimoinstitucionální

Existuje řada projektů, které nemají institucionální zaštítění, což přináší větší míru svobody, ale též větší nároky na organizátory, kteří se nemohou spolehnout na stabilní – byť třeba velmi malý – tým a většinou ani na pravidelnou finanční podporu. Mezi nejdéle fungující patří opavský Bludný kámen, který za dobu své existence vystřídal řadu různých prostor. Kolektiv, fungující od roku 1995 především díky úsilí jeho zakladatele Martina Klimeše, provozoval opavský Dům umění, výstavy a koncerty pořádal v interiéru kostela sv. Václava nebo v Galerii Albertovec na Opavsku. Nyní sídlí v Matičním domě v Opavě, provozuje vedlejší Galerii Cella a Hovorny ve výklencích po telefonních automatech, pořádá festival Pohyb-Zvuk-Prostor a ve spolupráci s Galerií výtvarného umění v Ostravě Minimaraton elektronické hudby. Navzdory své bohaté historii a jedinečné pozici na české audiovizuální scéně nemají programy Bludného kamene pravidelnou podporu od města ani kraje. Aktuálnost programů Bludného kamene, který byl velmi aktivní i na sítích v období covidových uzávěr, vynikne ve srovnání se spíše mainstreamovými programy současného opavského Domu umění, který provozuje městská příspěvkovka Opavská kulturní organizace. Výstava Souostroví na konci roku 2020 byla připravena k pětadvaceti letům fungování kolektivu a reflektovala také zkušenost s nařízenou izolací. Nejnověji se v Galerii Cella uskutečnila výstava Marka Thera Zlatý preclík – Guldnes Prezl, zpracovávající příběh ze slezských Sudet, kterou připravil jeden z mladých spolupracovníků Bludného kamene Jakub Frank. Z dobrovolnického a komunitního podhoubí vzešel ústecký Veřejný sál Hraničář, s počátkem v roce 2014, kdy se spojili lidé okolo Univerzity J. E. Purkyně s divadelním souborem Činoherního studia a společně dosáhli opětovného otevření prostoru někdejšího kina z 20. let. Tým Hraničáře zdůrazňuje občanskou angažovanost, zájem o společenské dění i o tradice regionu, inicioval řadu místních partnerství včetně spolupráce s německými institucemi. Mezi hlavní programy patří veřejné diskuse, dále filmové projekce, výstavy, dílny či animační programy. Postupně se z Hraničáře stává klíčový kulturní subjekt Ústeckého kraje.
Na spolkovém základě funguje Galerie Luxfer v České Skalici, přinášející do pětitisícového města výstavy současného umění. Podle slov členů týmu (Luděk Rathouský, Roman Rejhold, Kateřina Štroblová) usilují o to, „šířit výhonky umění do regionu“. Činí tak v hlavním výstavním prostoru s předsálím z luxferových kachlí, které daly galerii jméno, i v přidružené Galerii (Z)venku v podobě velkoformátových realizací na fasádě. Umělci mají možnost pracovat na výstavě delší dobu v průběhu rezidenčních pobytů a zapracovat tak do výstavy též lokální tematiku. Řada kvalitních programů vzniká i ve venkovských lokalitách. Na Vysočině v Lubné u Poličky vytváří své kulturní programy od roku 2017 spolek Přespolní. Na okraji Lubné stojí Kulturák Archa, sochařská architektura navržená Jiřím Příhodou. Zatímco on zve do výstavního prostoru především zástupkyně své generace (mimo jiné se zde představila Veronika Bromová, Milena Dopitová, Markéta Othová, Alena Kotzmannová či Kryštof Kintera), jeho spolupracovníci, rodák z Lubné Martin Hurych a jeho partnerka Eva Machová, se zaměřují na místní kontext, pořádají studentské rezidence a workshopy a okupují přilehlé zemědělské objekty - Kurník a 5sil. Každoročně zde pořádají hudební festival Bučení.

Na závěr dva příklady výrazných solitérů, kteří fungují v odlehlých oblastech podle jimi vytyčeného na grantových programech nezávislého programu, do kterého patří i udržitelný způsob fungování, založený na samofinancování a částečném dobrovolnictví. Projekt Sam83 založila již na začátku devadesátých let umělkyně Sráč Sam a od té doby zde rozvíjí Vizi pro novou kulturu a její místo. Cílem je vytvoření svobodného prostoru pro uměleckou spolupráci, který je útočištěm i záchrannou sítí, výstavním a rezidenčním prostorem i domovem rozšířené rodiny. Sociálně-ekologický kontext je zde od uměleckého neoddělitelný. Galerie Sam83 i její kurátorky, kromě Sama též Denisa Bytelová, upřednostňují dlouhodobou spolupráci s relativně stálým okruhem umělců; kurátorství vnímají zároveň jako péči. Výraznou postavou české kultury je navzdory geograficky izolované poloze ve zmizelé vesnici Šluknovském výběžku Ivan Mečl. Zakladatel nakladatelství Divus v 90. letech své úsilí dlouhodobě věnuje oživování budov, v nichž podobně jako Sráč Sam buduje útočiště umělců. Poté co kvůli zvyšujícímu se nájmu musel odejít z bývalé papírny ve Vraném nad Vltavou, kterou postupně opravoval, rozhodl se v roce 2018 koupit továrnu na nitě na okraji Kyjova u Krásné Lípy, kam se přesunul i koncept Nové Perly, jak svůj prostor Mečl nazval. Za oněch pár let stihl zařídit fungující kavárnu a téměř opravit industriální objekt, kde kromě již používaných rezidenčních pokojů a prostoru galerie plánuje zprovoznit i tiskárnu. Program výstav a celé fungování je nastaveno na režim, který je možné zvládnout v malém a fluidním týmu, jehož jedinou stabilní jednotkou a hlavním tahounem je sám Mečl. Kavárna je již nyní oblíbeným místem setkávání místních i turistů, přirozeně funguje též napojení na německý kulturní prostor.

Angažovanost a schopnost okamžité reakce na aktuální dění se v regionálních institucích projevila též v posledních dnech v souvislosti s válkou na Ukrajině, kdy se místní organizace spontánně přidávají k vlně solidárních aktivit: blanenská galerie uspořádala charitativní prodej uměleckých děl, benefiční akci pořádá Veřejný sál Hraničář, Perla se dle vyjádření jejího týmu na fb mění v uprchlický tábor pro rodiny s dětmi.