Břetislav Malý / SPIRITual mirror / Galerie Závodný / Mikulov / 9. 6. 2022 – 22. 7. 2022
Ondřej Navrátil
Mikulov žlukne letním sluncem a turisty, pro které má nachystánu řadu lákadel. Mezi ty vytříbenější patří galerie Závodný, v níž se počátkem léta zabydlela, pro ni přímo navržená, prezentace Břetislava Malého. Umělce zde dobře známého - studoval a nyní učí na brněnské FaVU, svou tvorbu (vedle jiných destinací) pravidelně představuje i na jihomoravském „venkově“, kde ostatně také žije (netrvejme přesně na krajských hranicích). Teď se s ním tedy setkáváme ve výstavním prostoru, který je v této oblasti počítán mezi nejkvalitnější. A to nejen svým programem ale také díky své budově, která je oceňována pro citlivý dialog moderní minimalistické architektury s historickým prostředím. Tuto architekturu, především její útroby, bychom mohli také považovat za jednoho z činitelů Malého prezentace. Není to netknutá bílá kostka, na to tu nalézáme příliš mnoho specifických úprav a provozního dění, ale aspirací na čistotu a sofistikovanost se netají. Sem pak autor umístil dvě skupiny artefaktů. První tvoří tři dřevěné pozdněbarokní sochy různých rozměrů. Nejsou místní, ale byly vypůjčeny z Arcidiecézního muzea v Olomouci a jejich přízviska ukazují na jejich původ ve venkovských kostelech v okolí hanácké metropole. Bolestná Panna Maria z Litovle, Pieta z Maršíkova a Ecce homo ze Seničky představují obvyklé dobové „formule patosu“ – teatralizovaná gesta a mimiku v záhybech rozvlněných zlatých pláštů – i poněkud nejistou modelaci a kompozici řezbáře lokálního významu. Nejdůležitější a nejvlastnější autorskou složkou výstavy jsou Malého obrazy-objekty. Jejich základem jsou malířská plátna, ovšem v centimetr či více tlustém štůsku slepeném a zatuhlém do jakýchsi měkčeji ohýbatelných desek či plechů. Svou textilní podstatu prozrazují při bližším pohledu v místech, kde se na povrch prodrala jejich osnova, především však na bocích třepících se seřezanými vlákny, popřípadě na nezpracovaných zádech, jsou-li ta vidět. Plátna jsou adjustována v hrubých kovových hranolech - někdy visí z jakési svorky, jindy je do sebe vtahuje rám, nejzajímavější je upnutí do konstrukce, která je odsazuje od zdi, dává jim nejzřetelněji charakter objektu a zároveň umožňuje zmíněný pohled na rub. Diváka ovšem primárně upoutá líc, který je zpracován do monochromu v barvě zašlého stříbra nebo olova (základním materiálem je grafit). Jeho povrch je někdy matnější a svůj stín v něm spíš tušíme, jindy vyleštěnější, takže se v něm můžeme více zhlížet. Není ale nijak perfektní (čímž nemyslím formální nedokonalost) a brázdí ho „kazy“ – bubliny plátna, tmavé šmouhy, krabatiny a krakelury. Takto pojaté obrazy přirozeně souzní s dosavadní umělcovou tvorbou, která se orientuje na konceptuálně laděné zkoumání samotného malířského média, směřuje k abstrakci, základní geometrii a monochromu, prostorovým přesahům a materiálové vytříbenosti.
U stolu výstavy tak máme všechny tři hráče – Malého obrazy, barokní sochy a architekturu galerie – a můžeme se ptát, jaké hře přihlížíme. Obrazy dobře komunikují se sochami. Jejich kovově působící plotny se zdají být hlodány stejným zubem času jako prodřené zlaté pláště svatých. Vrstvy slepených pláten mohou evokovat zestárlé obrazy, ořízku letitého fasciklu nebo prostě stratigrafii uplynulého – a tím vším se opět obrací k sochám. Zmínit musíme kontrastní vzájemnost obou typů artefaktů, popisně figurálních a abstraktních minimalistických děl. Obrazy dobře komunikují také s architekturou. Vertikály a horizontály, body a plochy, někdy ve dvojici, jednou v geometricky komponovaném polyptychu hladce souzní s prostorem a liniemi stavby. Dalším pojítkem je sakrální či spirituální echo. Sochy, které zachycují postavy křesťanského panteonu, vyvolávají vzpomínku na interiéry kostelů a lidovou zbožnost v hanáckých polích. Moderním pandánem jim pak mohou být právě monochromy, což víme minimálně od dob Marka Rothka a Barnetta Newmana, možná už Malevičových čtverců. Probouzí pocit absolutna, tiší k meditaci, symbolizují transcendenci. A na tento druh prožitků cílí i Malého obrazy. Konečně je zde bílá architektura galerie, která nás může upomenout na sakrálno bílé kostky, té údajné substituce chrámových prostor. Prolínají se zde tak různá posvátna a pseudoposvátna. Anebo můžeme při pohledu z větší výšky uvažovat i o jakési analogii dialogu aktuálních obrazů a historických soch v obálce podobného rozhovoru současné a minulé architektury. Vše skvěle funguje … Proč se tedy ve mně cosi ošívá, co mi nesedí?
Není to všechno až příliš jednoduché, samozřejmé? Možná mě popíchla instalace výstavy. Ta je vyvážená, díla „dýchají“, divák se setkává s promyšlenými perspektivami a protějškovými dualitami, prostě „dobrou instalací“. Jejími úběžníky se stávají i barokní sochy, které jsou volně umístěny na podlahu a nízký podstavec nebo na jednoduchou konzolu na zdi. Tisková zpráva k tomu poznamenává, že díla Malého „připomínají svým zpracováním zrcadla či listy leštěného plechu, v jejichž ploše se mohou odrážet postavy světců“. Reálně však nemohou, na to si jednotlivá díla zachovávají příliš velkou distanci. Pracuje se s nimi totiž způsobem, jaký známe z řady modernistických muzeí, kde jsou historická díla zbavená svého kontextu představována jako osamělé objekty určené k estetické kontemplaci. Možná, že zde je jádro pudla. Nemůžu se totiž ubránit pocitu, že by výstavě prospělo, kdyby se s nimi zacházelo jinak. Pokud by se měly stát skutečně funkčním spoluhráčem, pak by měl jít tvůrce do rizika, zbavit sochy distance, bezpečí figurek „dobré instalace“, více přemýšlet o jejich kontextech a podstatě, uvažovat o tom, co by mohla přinést jejich skutečná konfrontace a dialog s ostatními složkami výstavy, ne pouze jejich bazální spoludlení. Samostatnou kapitolku pak představuje přízemní část galerie, kde se popsané musí vyrovnávat ještě s cinkotem nádobí v kavárně a provozními kulisami, které přímo vybízí k nějakému druhu reakce.
Možná je to jen mou profesní deformací učitele dějin umění a kurátora, že mi instalace příliš připomíná tradiční muzeum umění, které je instalováno sice s přehledem a rutinou, ale vlastně trochu nudně. Začlenění soch je dobrý nápad, který instalaci oživuje a probarvuje, jejich potenciál ale nebyl důsledněji využit. Což je škoda, současně však nutno zdůraznit, že vstup do galerie Závodný a výstavy Břetislava Malého je v turisty ztučnělém Mikulově krokem do oázy.
