Hrdinou povídky Vstříc radostné civilizaci hlavního města argentinské spisovatelky Samanty Schweblin je muž, který chce z venkovského nádraží odjet vlakem do hlavního města, ale nemůže, protože nemá drobné, a výpravčí mu odmítne prodat jízdenku. Nechtěně se stává součástí rodiny výpravčího, jehož dům sdílí společně s dalšími muži se stejným osudem. S nimi pak vytvoří plán, jak zastavit vlak. Povede se, lidé se hrnou z vlaku ven, nadšeni, že tam konečně zastavil. Muži odjíždějí pryč do hlavního města, ale náhle je přepadne úzkost z toho, že se všechen život přesunul na venkovské nádraží a ve městě už nezůstalo nic. Autoři RurArtMapy by si přáli, aby všichni nastoupili do vlaku a vydali se z hlavních i vedlejších měst do venkovských míst kultury a umění. Jejich hostiteli nebudiž výpravčí, nýbrž místa venkovské kultury (i když i ta někdy sídlí na nádražích).
Venkov nebývá vnímán jako oblast vhodná pro pěstování aktuálních uměleckých tendencí, spíš jako místo k občasným tvůrčím pobytům, útočiště k načerpání energie k životu v uměleckém kvasu metropolí. Pokud si však umělci či organizátoři zvolí venkov za místo svého působení, jak se jim daří pronikat do místních struktur, zvyklostí, tradic, s jakým publikem se střetávají? Na názory venkovského publika nejsou obvykle v uměleckých centrech brány ohledy. Nicméně v případě uměleckých iniciativ vznikajících přímo v prostředí venkova je nutné objevovat nové způsoby spolupráce a dialogu v daném místě. Aneb - představovat současné podoby umění skutečnému publiku, jak tvrdí v jedné lokaci z naší mapy. Umělci a organizátoři se stávají spolutvůrci komunity. Přinášejí do venkovských lokalit postupy aktuálního umění - aneb současné trendy do kulturní periferie, jak tvrdí v lokaci další -, odporující tradičním představám o tom, jak má vypadat kultura na venkově. Často se střetávají s nepochopením a odmítnutím. Útočí na zažité estetické koncepty a snaží se je proměňovat. Narušují stereotypy vesnického dne, jak tvrdí ještě jinde. Dialog s neuměleckým publikem ale může vytvářet živnou půdu pro tvůrčí experimentování. Ať již se jedná o (mini)galerie, rezidenční centra, festivaly, dočasně oživenou kapli či občasně ožívající kostel, ekologická centra, opravené pivovary, věže, hřbitovy, lázně, kravíny, stodoly, školy, zámky...
Význam dialogu a důležitost pěstování společenské zodpovědnosti a solidarity vzrůstá ve společnosti na prahu ekologické katastrofy, která se na venkově projevuje bezprostředněji - zhoršujícím se stavem zemědělské půdy, ničené pesticidy a monokulturním velko-pěstováním či v lesích ničených suchem a zmatenou a necitlivou těžbou a neodolných stále nepředvídatelnějším poryvům větru. Vnímání ekologických otázek i společenská zodpovědnost úzce souvisí se vztahem člověka k nejbližšímu okolí a odtrženost a odcizení od místa, kde žije a pracuje a nesoudržnost místních komunit vytváří živnou půdu pro odmítání všeho odlišného, názorů, lidí i způsobů života a myšlení, a uzavírání se do individualisticky omezených světů. Přitom tradiční venkovské uspořádání dosud nabízí užitečné modely - zbytky komunitního cítění, vícegenerační soužití, udržitelný způsob života spočívající mimo jiné v samozásobitelství, model řemeslné dílny dědící se po generace i různé nově koncipované družstevní iniciativy. Komunitně utvářené modely umělecké tvorby, ať již jsou nazývané jakkoliv, se mohou inspirovat místními tradicemi a zároveň přinášet nekonvenční řešení problémů. Vzhůru na venkov. Ať jsou vaše cesty pěkně blátivé a nezoufejte, pokud vlak zpět do města nějakou dobu nepojede.
