Petr Pádivý

Taková (ne)obyčejná věc, jakou je „slovo“, se díky patině všednodennosti často stává prázdným znakem. Pozbývá svou původní hloubku, skrytý význam a magii.

Slovo, které má svou historii a svébytné místo v univerzu komunikace, je tak redukováno na artikulovaný zvuk, (ne)smysluplné heslo nebo zkratku. Přitom někdy jen stačí poodhrnout oponu, nahlédnout dovnitř – stát se archeologem pátrajícím po účelu a smyslu řečeného. Slovo „divadlo“ není výjimkou. Velmi častou konotací daného výrazu bývá večer strávený v nepadnoucím obleku, ale v dobré společnosti. Někdo jiný si tento pojem ztotožní s nebetyčnou nudou během školního představení a někdo další se specifickou zatuchlou vůní a vrzáním židlí v hledišti, první láskou nebo chutí cigarety narychlo vykouřené o přestávce. Nicméně, je důležité si uvědomit, že divadlo je především místem zpřítomnění naší podstaty, tedy lidství ve své nejprostší formě. Jedná se o divotvorný prostor, v němž se s každou novou inscenací přitakává obrazu světa, jehož jsme tvůrci a obyvateli. Divadlo je nejen prožitkem, ale rovněž svatostánkem, kde k této zkušenosti dochází. Jedná se o posvátný zážitek oscilující mezi díváním a podivováním se. Mezi údiv a zření je tu vetknut nevšední okamžik sdílení. Sdílíme jedinečnost chvíle, kterou prožíváme v rámci svého „kmene“ a zároveň na úrovni individuální, a řekl bych i výrazně intimní. Svět divadla (Mundus theatrum) se tu bezděčně prolíná se světem člověčím (Theatrum mundi). Ony dva světy transcendují a divák se dívá, diví a žasne. Diváci, přítomní uvedení inscenace autorské divadelní hry Petra Kováře, Mezi námi hřbitovy, jež byla v premiéře uvedena 5. listopadu 2022, nebyli ochuzeni ani o jeden z výše uvedených atributů. „Kmen” se sešel v opravdu hojném počtu a k dívání a žasnutí toho bylo vskutku víc než dost. Nastudování hry se ujal amatérský divadelní soubor Roztoč kolektiv pod režijním dohledem Marty Kovářové. Zde si dovolím jen drobnou poznámku pod čarou. Prosím vás, nevnímejte užitý pojem „amatérský” v jakémsi zlomyslném, nepříznivém významu. Původní smysl tohoto slova totiž odkrývá lásku k vykonávanému dílu (z latinského amare – milovat), a i výkon všech protagonistů předváděného kusu zcela odpovídal tomuto výkladu. Troufnu si říci, že nikdo z přítomných nemohl mít dojem, že by byl účasten divadelní magie nižšího řádu nebo snad „malého divadla,”chcete-li. Uvedení inscenace „Mezi námi hřbitovy” bylo kvůli covidové uzávěře takřka o tři roky posunuto. Časový odstup od vzniku hry a změna prostoru, pro který byla původně inscenace připravována, přetavila představení v osobitý divadelní projekt, na pomezí happeningu a experimentu. Divadelníci se velmi dobře vyrovnali s omezeným prostorem jeviště v kině a také s absencí stálého aktéra, který by ztvárnil roli hrobníka. Záskok se našel v řadách publika, a lze říci, že všichni čtyři hrobníci se své role skvěle zhostili. Pro mnohé diváky bylo příjemným zpestřením jinak kvalitního divadelního zážitku, použití audiovizuálních nahrávek, pořízených z období před lockdownem, kdy ještě soubor měl roli hrobaře trvale obsazenou. Inscenace samotná, rozdělená do dvou, zhruba stejně dlouhých částí, traktuje poměrně jednoduše načrtnutý příběh, v němž hlavními motivy jsou nepřátelství a nepochopení. Na první pohled by se mohlo zdát, že si vystačíme se znesvářenými nebožtíky, obývajícími katolický a československý hřbitov, a že téma hrobníkovy lásky k pantátově Vlastičce je pouze jakýmsi zjemňujícím prvkem celé inscenace. Vhlédneme-li hlouběji, pak zjistíme, že svojí hrou Petr Kovář poukazuje na současné rozdělení společnosti, kde názorová dělící čára již dávno není vedena pouze po konturách znesvářených názorových bublin na sociálních sítích, ale protíná i duchovní předivo mezi členy jednotlivých rodin. Textová opora inscenace obnažuje autorovu lásku k mateřskému jazyku, jeho zálibu v odkrývání skrytých významů slov, ale taktéž jeho jemný, vytříbený smysl pro humor. Díky těmto faktorům, poctivé práci, upřímnému zápalu ochotnického ansámblu Roztoč kolektivu a neotřelým tvůrčím schopnostem režisérky inscenace, jsme alespoň na chvíli mohli, v sále místního kina, zapomenout, že jsme to také my sami, kdo stojí na opačných stranách názorových linií. Zase jsme, alespoň na tu krátkou chvíli, a doufám, že ne naposledy, mohli sdílet pocit sounáležitosti. V divadle. Jako sousedi.

Mezi námi hřbitovy, ochotnický ansámbl spolku Roztoč kolektiv, v premiéře 5. listopadu 2022, v dolnocerekvickém kině.